Dvě skutečnosti, které mi přinesly velké požehnání

Jejich neznalost může Boží ženy ukracovat o autoritu i smělost, jako dříve mě…

 

 

Kdekoli je v epištolách (počínaje Ř 1:13) oslovení: „bratři“- adelfoi, zahrnuje to i sestry.

Bratr je adelfos, sestra pak adelfé – obě slova mají stejný základ. Jakoby se říkalo: bratr a „bratra“…

 

Co se týká autority a dědictví, Bůh nemá „dcery“. Jen „syny“ – J 1:12, Ř 8:14-17. Ve starověku byl dědicem pouze syn. (Slova: „syn“ a „dcera“ nejsou v řečtině od stejného základu.)

Jsem Daniela, Boží syn. (Zní to paradoxně, ale podobně divné se může zdát, že věřící muž patří ke Kristově nevěstě, že?)

Pro mne je tato pravda úžasně osvobozující. Je to jakoby ochranné zahalení, do Krista. Muž a žena, tato polarita protikladů, tak příznačná a významná pro první stvoření, ve stvoření novém zohledněna není – nové stvoření v Kristu není „ani muž, ani žena“ (Ga 3:28). Ale je „dědic“ (v.29)…

Alan Vincent to pak rozlišuje a nazývá takto: „syn Boží mužského pohlaví“ a „syn Boží ženského pohlaví“. To pěkně vyjadřuje aspekty prvního stvoření, které zde na zemi, kdy jsme v těle, přetrvávají, i prioritu naší nové identity v Kristu, která převyšuje tu první a je primární, rozhodující. Je tím, co „se počítá“… :-)

 

Bohu buď za to chvála a dík! Haleluja!

Daniela Čížkovská